042 izmir 9. 4. 2007

Tak. Naše nesnášenlivost k naší holandské kamarádce je tak velká, že už nechybí moc k její zabití. Je neskutečně hloupoučká. Snaží se být děsně hodná, ale čím víc se snažím jím je to horší. Jedenkrát se Tereze svěřovala, že chce pomáhat dětem v Africe. Ovšem, v takové práci si ji nedovedu za žádných okolností představit. Nejednou nám vynadala, že jsme se jí ztratili, ale jen jsme udělali pár rychlých kroků.
Všechno je pro ní „very nice“ nebo nedej bože „very not nice“, například když jsem zahnal dupnutím žebrající tlustou kočku.
Chudák Ruud se o ni musí neustále starat. I jemu leze na nervy, ale nedá, stejně jako my nic znát. Je absolutně nesvéprávná. Krom toho velmi ráda nakupuje, a jak se o Holanďanech říká – „watch, watch not buy“ je toho živoucím důkazem. Běžně jsme na ní čekali před obchodem, aby následně vyšla bez jediné cetky, prodavači jí obskakují s nadšením také díky jejím blond vlasům. Ona si také vydupala cestování zpět do Ankary za denního světla, tudíž jsme celý den strávili v autobuse. Je jako vězeňská koule.

To ale nevadí, nejsme tu proto abychom si dělali nepřátelé. Stačí když se nám bude vyhýbat. Toliko k Maureen, které vesele říkáme Máňa.

Také nás dnes Ruud pobavil, když říkal po příjezdu do Ankary známému, že jsme byli v Efesu a lezli jsem na vysokou horu. Tereza když uslyšela z jeho úst „high mountain“, chytla v metru velmi procítěný a upřímný záchvat smíchu. Ale oba věříme, že pro Holanďany je i takový 15ti minutový výšlap na kopec velkou horou.