092 ankara 29. 5. 2007

Poslední den ve škole. Řádně jsme se rozloučili s všemi učiteli. Vyřídili potřebné papíry. Tudíž již do vzdáleného campusu nemusíme jezdit. Byla to obrovská úleva, kde převládaly pocity blízkého domovu.

Spolužačky maminka nás pozvala na výstavu svých věcí. Jaké bylo překvapení, když jsme vstoupili do obrovské galerie, ve které na zdech vyselo velké množství obrazů. S údivem jsme zjistili, že tu jsou vystavené práce, které byly tvořeny na kroužku malovaní. Většinou se toho účastní nezaměstnané matky. Odborné vedení představoval jeden vysokoškolský absolvent malířského ateliéru stejné university. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak je to pro členy rodiny velmi významná akce. Každý z 22 absolventů představil kolem 5ti věcí.

Večer v parku jsme se nestačili divit chování spolužáků. Stále, ačkoliv jim je kolem 23let, tak se chovají jako děti. Neustále pomlouvají jeden druhého. Nedej bože když se o pomluvě na svou osobu doslechne hysterický spolužák. Dohnán slzami dělá další a další závěry. Nestačili jsme se s Terezou divit. Jen si spolu připomínali 5 a 6. třídu základní školy.

Další velké překvapení pro mě bylo to, že spolužáci neznají význam arabských modliteb, které vyslovují když se modlí. Tvrdí, že znali význam v mladí. Je to něco tak absurdního, jako kdyby se měl český křesťan vyslovovat modlitby třeba v ruštině. Velmi odlišné písmo i když místy podobná slova. Nerozumět jazyku ve kterém se uctivá náboženství mě přijde hodně... turecké. Atatürk sice prosadil modlitby v Turečtině, ale 27 let po jeho smrti se přistoupilo opět na Arabštinu.

Zmiňovat se o pytlích s masem v centru Ankary už by bylo do dnešnho reportu asi moc...